Jsem 100% RYBA
Jsem narozena ve znamení Ryb. Asi proto je voda a plavání mou nedílnou součástí. Ve vodě jsem trávila od svých šesti let prakticky denně vyjma víkendů a prázdnin, pokud se nejelo na závody nebo na soustředění. Ale ne každý ve vodě trávil tolik času, co já, a ne každý se cítí ve vodě příjemně.
A proto jsem se narodila já: LÍBA. Jsem tu pro to, abych vám všem pomohla naučit se plavat tou nejjednodušší cestou. Spoléhám na své osvědčené postupy a intuici a díky tomu pomáhám dětem i dospělým objevit všechna tajemství, která voda skrývá. A možná budete překvapeni, že je vše možná o hodně snadnější, než jste si kdy mysleli.
Nabízím různé formy, jak se se mnou v plavání zdokonalit. Pro ty, co mají rádi pozornost a jsou individuality, těm jsem k dispozici jen já v takové malé One Klient Show ve formě individuálních lekcí. Pro soutěživé typy a pro ty, které žene vpřed vzor ostatních, jsou tu skupinovky pod mým vedením. No, a pro stydlíny a stydlivky je tu tzv. “samostudium” v mých příspěvcích na blogu a pomocí jednoduchých návodů v podobě elektronických příruček a knížek.
Možná nakonec zjistíte, že voda opravdu není nepřítel, se kterým se musíte prát, ale kamarád, se kterým můžete dokonce i spolupracovat.
Cesta k bazénu mi trvala několik let
Jenže ne vždy jsem měla vodu na dosah, obrazně řečeno. Na střední mě ani ve snu nenapadlo, že bych někdy učila děti. A co hůř, kategoricky jsem to odmítala. Jak to popisuji v mém úplně prvním článku na blogu s názvem „Nikdy neříkej NIKDY„.
Po dokončení studia a vysoké škole jsem si myslela, že se budu pracovně věnovat oboru, který jsem studovala – ekonomii a marketing. Už během studia jsem vodu pozvolně opouštěla. Byla jsem v ní méně a méně. A ani ve snu by mě nenapadlo, že jednou budu třeba učit.
Ještě před zahájením mé pracovní ekonomické kariéry bylo důležitým milníkem vycestování do zahraničí, konkrétně do Kanady. Pobyt v zahraničí byl pro mě velkou zkouškou, výzvou a poznáním. Nevyvíjelo se to totiž tak, jak jsem předpokládala.
Sáhla jsem si na dno. Konkrétně na to psychické. Byla jsem moc daleko od všeho, co mám ráda. A také od té vody. Z Kanady jsem se vrátila o dva měsíce dříve. Rozhodla jsem se, že už dále být v cizí zemi sama nechci, přebookovala letenku a o 16 hodin později jsem zase byla doma.
V té době už jsem aktivně neplavala. Ale měla jsem pocit, že mi něco chybí, ale že je to PLAVÁNÍ, BAZÉN a VODA jsem ještě stále netušila.
To bylo poprvé, kdy jsem něco vzdala. Tedy, tak jsem to v tu dobu viděla a dlouho jsem nenacházela smysl, proč jsem musela zažít zatím nejtěžší období svého života, a ještě k tomu to vzdát. Já, sportovec, co se dokáže vždycky kousnout a překonat to.
Ale když se na to dívám zpětně, smysl to dává. Za prvé jsem si musela projít značným sebepoznáním a vlastním rozvojem. Spoustu věcí jsem díky této zkušenosti pochopila. Například, že jsou pro mě rodina, přátelé a vztahy obecně značně důležité.
Po návratu jsem začala budovat kariéru. V mém prvním zaměstnání po vysoké, jsem potkala šéfovou, která mě pak doporučila do PR agentury, mého druhé zaměstnání. Následně tři roky velmi stresové práce mi pomohly najít trochu jiný směr, kterým jsem se chtěla zabývat. Tím bylo pořádání akcí, tzv. Event management.
Jenže v té době bylo toto odvětví dost nestálé, a tak se přihodilo, že jsem se v roce 2013 ocitla dvakrát na úřadu práce. Vždy na celé dva měsíce. No a jak to tak bývá, v těchto obdobích začínáte přemýšlet, jestli náhodou změna směru by nebyl ten správný krok.
Musím se přiznat, že při této práci v tomto odvětví jsem postrádala nějaké to poslání. Chtěla jsem, aby z mojí práce vzešlo trochu víc, než akce, za kterou se utratí peníze, lidé se pobaví a za pár hodin je konec. Aby to mělo náležitou přidanou hodnotu.
Jednou se k plavání vrátím!
Už v průběhu tohoto nelehkého období jsem byla poblíž mým kamarádům – bývalým spoluplavcům. Ti už se v plavání opět pohybovali a byli zaháčkovaní u plaveckého klubu.
V té době jsem takhle jednou seděla v tramvaji. Samozřejmě s hlavou plnou myšlenek sama sobě říkám, že se k plavání taky jednou vrátím jako oni. Nevěděla jsem jak, jestli jako sportovec, nebo jiným způsobem, ale prostě se nějak vrátím. A jak jsem intenzivně hledala práci na inzertních pracovních portálech, objevila jsem inzerát – HLEDÁME TRENÉRY PLAVÁNÍ DĚTÍ.
A tak proč to nezkusit, když práci nemám. Super, od září začínám s trénováním. A nakonec i od října s novou prací na plný úvazek. Ale to dám!
Jenže...
„Jenže já umím jen plavat, ale nikdy jsem nikoho neučila. A už vůbec ne děti. Co s nimi budu dělat?“ Půjčila jsem si proto všechny publikace o plavání – slovy DVĚ knížky. Jedna pro plavání kojenců, batolat a dětí a druhou o plaveckých způsobech.
OK, základy znám teoreticky. Jenže co dál? Byla na řadě praxe. Celý první rok mého učení byl o velké improvizaci, mých vlastních minulých plaveckých zkušenostech a přečtených dvou knížkách. Ale bylo to boží! Ten pocit, kdy najednou vidíte, že to funguje.
Učila jsem děti jednou týdně při zaměstnání na plný úvazek, po večerech hledala informace aspoň na internetu, když není moc knížek. Jenže ani toto eventové zaměstnání netrvalo dlouho. Přesněji řečeno mě k odchodu přiměla personální změna ve vedení dané společnosti a také nabídka jít učit do plavecké školy. Na tříčtvrteční úvazek, za dost menší plat než v korporátu. Ale nabídka měla něco, co jsem několik let hledala. Ono POSLÁNÍ.
Lákalo mě to tak moc, že jsem to riskla. Nastoupila jsem do plavecké školy, prošla kurzy Lektor a trenér plavání pořádané FTVS UK zaměřené hlavně na výuku dětí a mládeže. Teorie je důležitá, ale knížka z vás dobrého instruktora neudělá. Také každodenní několikahodinová praxe je k nezaplacení.
Tím, že jsem začala učit s minimem informací a skoro s žádnou pedagogickou průpravou, vše jsem si vyzkoušela na vlastní kůži. Prostě jsem byla hozena do vody – jak příznačné. Hodiny jsem vedla na základě své intuice, zkoušela dle pocitu, co by šlo udělat jinak, než je napsáno v knížkách. A ono to fungovalo. A funguje dodnes.
Jenže moje intuice a zkušenosti jsou jedna věc, ty používám já jako lektor při výuce. Ale co ostatní, kteří se mnou neplavou nebo se to chtějí naučit sami? Jak tyhle vědomosti předat ostatním, aby i oni věděli, jak a co zkusit jinak?
Vždy mě velmi potěší, když za mnou na bazéně přijde člověk, který se o plavání zajímá a chce se zlepšit. Zvlášť, když chce umět plavat jako ten, komu se zrovna věnuji. S nadšením jim dám pár rad, pokud se mě ptají na konkrétní otázky. Následně předám kontakt. Loučíme se se slovy, že se mi zájemce určitě ozve a já s nadějí čekám. Jenže on se neozve. A má naděje zhasíná. A takto zhasínala stále dokola. Na dlouhou dobu jsem to vzala jako holý fakt. „Dobře, všichni chtějí plavat a zlepšovat se, vezmou si kontakt, ale už nedoufám, vím, že se neozvou.“
Ale proč?
Pak jsem tento fakt změnila na otázku: „Dobře, všichni chtějí plavat a zlepšovat se, vezmou si kontakt, ale proč se (sakriš) neozvou?“
Odpovědí bych asi našla spoustu. Nejčastěji mě napadalo:
- Stydí se, že neumí plavat.
- Neznají mě.
- Neví, jak pracuji.
- Nechtějí se ukazovat v plavkách před někým cizím, co na ně bude celou hodinu koukat.
- Je to pro ně moc drahé platit si každý týden trenéra.
- Je pro ně těžké přemáhat své strachy před někým cizím.
- Je to bývalý plavec. Ví, jak správně plavat, potřeboval by tréninky, ale nechce si platit trenéra.
- Připadají si nepatřičně, když plavou vedle někoho, kdo to umí a komu to plave.
- Chodí nepravidelně a musejí přizpůsobovat tréninky plavání svému nepravidelnému diáři.
Plavání na papíře... teda NA INTERNETU
A tak jsem se rozhodla, že zkusím svou intuici sdílet na internetu prostřednictvím svého blogu a e-booků. Mám totiž pocit, že obecně o plavání není moc informací pro někoho, kdo by chtěl samostudiem něčeho dosáhnout. Možná jsme my plavci až moc nedůvěřivý, že by to mohl někdo zvládnout sám.
Velkou nevýhodou u plavání je, že potřebujete zpětnou vazbu. Když jste ve vodě, nevidíte se. I při cvičení můžete koukat do zrcadla, ale v bazénu to nedáte. Díky mým příspěvkům na blogu vám zpětnou vazbu v počáteční fázi může dát kdokoli – partner/partnerka, kamarád/kamarádka, mamka/taťka, babička/děda, prostě kdokoli.
Vy dostanete návod, co a jak zkoušet, a váš sparing partner má návod, na co se zaměřit a co a jak vám opravit. A takhle můžete pokračovat buď napořád, nebo do doby, než překonáte stud/strach/nekomfort a trenéra nebo kurz plavání objednáte.
V mých e-boocích najdete jednotlivé fáze, ve kterých se můžete nacházet – úplný neplavec, plavu jen prsa alá „paní radová“, plavu všechny způsoby, ale mám mezery, jsem bývalý plavec. Následně jsou rozděleny do sekcí, kde je vysvětleno, co v dané fázi musíte zvládnout, abyste postoupili do další etapy tréninku. Zároveň je u každého cviku uvedena sekce pro vašeho parťáka, který se na vás mrkne a řekne vám, zda se vám to povedlo nebo co případně zlepšit.
Mějte na paměti, že plavání chce pravidelný trénink a je nutné tomu věnovat nějaký čas. Ani chodit jsme se nenaučili za den. Ale za výsledek ručím svou plaveckou pověstí.